O mém muži bylo dostatečně známo, že parádníkem nebyl a že zásadu ,,pracovat a šetřit” zastával nejen v teorii, ale sám na sobě ji prakticky prováděl. Kdysi v Národním shromáždění setkal se na chodbě s posl. B.,bývalým soc.- dem. Ministrem, který mu řekl: ,,Vy jste dnes nějak naparáděný, máte hezké šaty.” Můj muž odpověděl: ,,Líbí se vám? To jsem rád! Nové nejsou, jsou už záplatované, mám je jen vyžehlené.” B.: ,,Prosím vás, vy budete nosit záplatované šaty!” Věko: ,,Nevěříte? No tak já poodejdu a podívejte se.” A když udivený B. skutečně záplaty skonstatoval, řekl mu Věko: ,,Já nehlásám zásadu ,,pracovat a šetřit” jiným, já se podle ní také řídím.” Při prvém zájezdu Moskevských po převratu do Prahy pořádala slečna dr. Masaryková na hradě hudební večírek, na který jsme byli též pozváni. V osvětleném sále náhodou padl mi zrak na boty mého muže a s hrůzou vidím, že jsou ,,štupované”. Upozornila jsem ho na to, jeho to ale naprosto nepřivedlo z rovnováhy a po poznámce: ,,Eh, to je jedno” oddával se znovu s božským klidem hudebnímu požitku. Mně ovšem tento pendant k fraku dokonale zkazil náladu.
Na cestě domů mně pak Věko s humorem dokazoval, že do rámce jeho zásad o šetření štupované boty docela dobře zapadají. Obstarávala jsem svému muži vše, co se jeho obleku týkalo, látky na šaty jsem vybrala, s krejčím vše smluvila, ten jen přišel a šaty zkusil: trvalo ovšem někdy dlouhou dobu, než si vůbec můj muž našel chvilku pro tyto, jemu krajně nepříjemné věci. Krejčího jsem vždy litovala: jeden rukáv třeba oblékl a Věko už druhý svlékal, tváře se při tom jako ubohá oběť. Na otázku krejčího, jak má to neb ono udělat, říkával: ,,Tomu já nerozumím, udělejte to, jak chcete, od toho jste krejčí, anebo se zeptejte mé ženy,” Boty a klobouk jsem ovšem obstarat nemohla, proto také se velmi často stalo, že boty již měl velmi chatrné, než se odhodlal jít si koupit nebo dát si dělat nové. V poslední době jsem mu i boty obstarávala a to z obchodu Baťova, poněvadž Věko na tohoto selfmademana velice držel
a od jiného boty zásadně nechtěl z toho důvodu, poněvadž podle jeho mínění Baťa měl zásluhu o to, že pomáhal zdolávat drahotu. Z obchodu poslali nám vždy několik párů bot na výběr, já vyčkala, až byl můj muž v dobré náladě, pak si boty vyzkoušel a měl na nějaký čas zase pokoj. Když jsem mu někdy domlouvala, že musí na sebe více dbát, říkal s oblibou: ,,Oblékat se, to není žádný kumšt, to dovede každý mužský krejčí.” V srpnu r. 1919 po čtrnáctidenním pobytu v Luhačovicích odjížděli jsme autem
do Prahy. Pro poruchu automobilu byli jsme nuceni přenocovati v Litomyšli a druhý den jeti vlakem
do Prahy. Při přestupování v Chocni, mezitím co já s Lidunkou stála u našich zavazadel ,procházel se můj muž po peronu ve svém turistickém a současně houbařském obleku, spokojeně se usmíval a kouřil
ze své zamilované lulky. Náhle slyším za sebou hovořit dvě dámy ve smutku; starší upozorňovala mladší: ,,Podívej se, tohle je ministr Rašín” (bylo to krátce po Věkově demisi). ,,Cože?” udiveně povídá mladší, ,,tenhle strejc, to že je ministr?”
Vypukly jsme s Lidkou v srdečný smích, ke kterému se můj muž po našem sdělení, které jsme mu
za tepla učinily, z plna hrdla připojil. 23. prosince 1922 večer, kdy po dlouhém shání jsem svého muže konečně přiměla, aby přišel aspoň trochu dříve k večeři (měl své zamilované jídlo), byl v neobyčejně dobré náladě, s dětmi mluvil o jejich budoucnosti a náhle si vzpomněl, že chce připít jim na jejich štěstí. Prohlásil, že připít se musí vínem, dal otevřít láhev vína, což nikdy, nikdy nedělal, připil ,,na srdce a štěstí našich dětí” a pak prohlásil: ,,Děti, zítra je Štědrý den, přeji si, aby byl hodně slavnostní, matinka s Lidkou se obléknou do večerních toalet, my si vezmeme smoking.” Nevycházeli jsme z údivu, co se to děje, že Věko, který v těchto věcech byl krajně lhostejný, vyslovil podobné přání. Děti vtipkovaly, jak se tatíček modernisuje atd. Ovšem, že jsme vyhověli a měli jsme Štědrý den opravdu slavnostní. Byl to vůbec náš poslední den, který jsme všichni společně doma ztrávili. Snad nelítostný osud sám našeptal mu to přání, aby rozloučení jeho s domovem, který tolik miloval, a s těmi, kterým byl vším, stalo se způsobem slavnostním.