Domníval jsem se vždy, že moje povýšení na doktora práv bude okamžikem radostným. Není jím. Je to chvíle smutná, smutná proto, poněvadž nemohu poděkovat tomu, kdo byl mně nejen otcem, ale i přítelem a nejlepším učitelem,” řekl jsem v závěru své promoční řeči. Otci, příteli, učiteli platí tato vzpomínka.
Dr. Alois Rašín byl zatčen 12. července 1915. Bylo mně tehdy 15 let, tedy věk, jemuž se říká ,,klackovitá leta”, před nimiž neuchrání ani ta nejlepší a nejpečlivější výchova. Po dvě leta byl jsem bez vedení pevné ruky otcovy a celá tíha výchovy nás tří dětí spočívala při všech ostatních starostech na naší neskonale dobré matce. Ale právě proto, že jest nejlepší matkou pod sluncem, nestačily vždy její síly, aby zkrotila svého nejstaršího, jenž vstupoval do klackovitých let.
A v takových případech ozval se z Vídně hlas otcův, který přes velkou vzdálenost byl vždy pln onoho zvláštního kouzla autority, jemuž nebylo možno odolati. Nikdo z nás dětí nedovedl si prostě představiti, že by neuposlechl otce, a ani velká vzdálenost a dvouleté odloučení v ničem toto přesvědčení nezviklaly.
V každém dopise z vězení, i tehdy, když v něm otec domlouval, káral, hněval se, bylo vždy tolik lásky, péče a starosti o vývoj naší povahy, že bolel nás takový dopis více, než sebe tvrdší slovo, sebe přísnější trest. ,,Muže šlechtí pevná vůle,” píše otec v jednom z dopisů, ,,ale jen za ušlechtilým cílem a ne tvrdohlavost a sobeckost. Poněvadž každý člověk žije ve společnosti, má společenské čili sociální povinnosti, jimž musí často zdánlivý osobní prospěch ustoupit. Varuj se toho přepínati sobectví a tvrdost mysli a srdce, neboť často více pořídíš jinak, než tím, když na první místo postavíš svoji vůli a svůj prospěch. Nechci Ti dělati nějaké laciné kázání. Ale jsi v letech, kdy se vytváří povaha, a rád bych, aby z Tebe byl gentleman každým coulem. K tomu jest třeba ušlechtilosti mysli, velkomyslnosti a smyslu
pro sociální spravedlnost, poněvadž jinak je všechno jiné, jen ne ,,gentlemenlike”.
A v dopise k sedmnáctým narozeninám:
,,Můžeš a jsi zajisté přesvědčen, že vždycky jen to nejlepší jsem Ti přál a toužil, aby z Tebe byl pravý český muž, který by v budoucnosti mohl zdatně pracovati ku povznesení svého národa a své vlasti. Víš dobře, že se na Vás dívám jako na budoucnost svoji, jako na pokračování svého života, na jeho prodloužení
ve Vás. Ač musíme býti od sebe vzdáleni právě v době, kdy dorůstáš v muže a kdy byla by Ti snad potřebná a milá rada taťkova, očekávám přece, že máš již tolik zdravého úsudku, abys neutrpěl škody ve svém vývoji. Nemají všechny děti takové štěstí, aby měly matinku tak vynikajícího ducha a srdce, která může jim býti dobrou a pevnou oporou v jejich životních pochybnostech, a doufám pevně, že užiješ tohoto štěstí s veškerou důvěrou, láskou a vděčností, že nebudeš spoléhati na své mladé mužství vůči zkušené a všecky nás milující matince. A tak doufám, že až se vrátím, najdu ve svém Láďovi mladého muže, s nímž bude mi potěchou vésti přátelské hovory.”
A když přece někdy tvrdohlavost a sobeckost nabyla vrchu, když příliš spoléhal jsem na své mladé mužství, když studium trpělo přílišným provozováním sportu, ozval se v zápětí opět hlas otcův z Vídně tentokráte přísněji: ,,Těšil jsem se na to, že přijdu ven a že najdu doma mladého rozumného jinocha, se kterým budu moci mluvit a zacházet jako se svým mladým přítelem, s nímž budu moci o všem hovořit, najdu u něho pochopení pro každou věc. A náhle vidím, že´s ještě nevyrostl z klackovských let, že opravdu nemáš jemnocitu a můžeš trápit matinku, o niž já zde v cizině se třesu, že můžeš dávat cítit, že je třeba, abych já byl doma, abych Tě vedl, že schází moje ruka, že podařilo se těm, kteří mne zde uvěznili, ohroziti moji budoucnost ve svých dětech a také v Tobě. Vzpamatuj se, hochu, vždyť to přece nevěřím a neuvěřím, že by´s nechápal, že pro sebe se učíš, že by ´s nechtěl vyniknout, že by ´s nechtěl býti prvním mezi svými soudruhy ve znalostech a vědomostech školních. Přestaň se svým resonováním, pamatuj, že síla vůle jeví se v tom, že člověk se učí a dělá i to, co ho právě netěší, je-li toho potřebí
k dosažení cíle.” Jak mně tehdy bylo? Nevím již. Vím jen, že podobný dopis jest jediný toho druhu z otcových listů, které chovám jako nejdražší poklad.
Nebylo otázky, kterou by byl otec nezodpověděl, věci, kterou by byl nevysvětlil. Jako malé děti brával nás v neděli na výlet, každou květinu, motýla, ptáka dovedl pojmenovat, když vlak míjel hutě v Králově Dvoře, kde žhavé železo teklo do vody, vyložil jak se dělá železo, jindy jak pivo se vaří, jak cukr se vyrábí. Taje matematické rovnice a latinské gramatiky vyložil mně lépe a přístupněji než kterýkoliv můj profesor, takže nebylo možno nerozuměti. Jednou z nezvratných zásad otcových, kterou nám vždy vštěpoval, bylo: napřed povinnost, potom zábava. Na gymnasiu studoval jsem vždy s vyznamenáním. Pravda, že počet dobrých v té či oné konferenci byl větší nebo menší, ale vysvědčení vždy s vyznamenáním. Myslím, že ještě nikdy nestudoval na střední škole student, který by nebyl přesvědčen, že ten neb onen předmět je zbytečný, ať již latina, nebo matematika atd., nebo který by na omluvu své špatné známky neuváděl, že ten nebo onen profesor ,,si na něho zased”, že neumí věc vyložit atd. Ale každé takové rozumování dovedl otec vždy přivésti do náležitých mezí: ,,Jsi na velikém omylu, že by latina byla zbytečností, je nejlepší cestou k dosažení životní (ne matematické) logiky. Čti život Řeků a Římanů, zvláště Římanů, kteří musili býti velikým národem, když dovedli ovládnouti svět a svůj jazyk položili za základ nových živých řečí francouzské, španělské, portugalské, rumunské ve vzdálených od jejich bydliště koloniích. Byl to veliký, státnický národ a poněvadž doba byla jednodušší než dnešní, je vždycky jeho kultura příkladem, na němž se možno učit, jeho řeč předmětem pro cvičení životní logiky. Budeš-li právníkem, oceníš teprve velkolepou soustavu římského práva a budeš se často a často vracet k němu zpět. Nevím, dal-li jsem ti Velišského Život Řekův a Římanů. Ne-li, je v mé knihovně a vezmi si ho. A tak, milý hochu pracuj pilně. A pro život si pamatuj jedno: Že nedojdeš nikam, budeš-li se učiti jen tomu, co se ti líbí a co tě těší, nýbrž že musíš se prokousat naukami, které jsou ti snad protivné. Kdo dělá jen to, co těší a co se mu líbí, bude snad tím, čemu se říká po německu ,,schöngeist”, ale nebude opravdu vzdělaným člověkem. Měl jsem přátele, kteří neudělali ani jednu zkoušku na universitě, poněvadž dělali jen to, co je těšilo, jen mlsali a neživili se a dodnes musí je živit jiní. Jen tedy vážně a opravdově do práce.”
A jindy opět: ,,Říkal jsem Ti a psal, že hlavní věcí je stále se učit, stále být připraven. Bylo by velice smutné, abys nedokázal svojí pílí, že zmůžeš předmět, jako je matematika a abys o tom nedovedl také přesvědčit profesora. Je lhostejno, co si myslíš a jak ho oceňuješ. Dnes je to profesor a ty jsi student a musíš jen vědomostmi zvítězit nad ním. V životě setkáš se, drahý hochu, s různými lidmi, každý jsme jinak utvořen, máme svoje přednosti i chyby. Tvoji snahou musí býti, aby všichni lidé tě uznávali
za zdatného a abys jim také svoji zdatnost prokázal. . . Lépe, daleko lépe je sednout si na matematiku, pracovat a zas pracovat a prací to vyhrát. Neboť řekněme, že profesor není dobrý pedagog. Bude lepším pedagogem, když nebudu nic dělat a na špatné pedagogické schopnosti profesora se budu vymlouvat? Budu z toho já míti něco pro život, když si řeknu, že není možno předmět zmoci při takovém profesoru a nebudu nic dělat?
A protože jsem přesvědčen o tvém vyspělém rozumu, protože vím, že nemusím ti dokazovat, že pro sebe se učíš, pro svoji budoucnost, mohu prostě a bez dlouhého odůvodňování říci, že zvítěziti můžeš jedině úsilovnou prací, stálou prací a že také zvítězíš, poněvadž jsi Rašín.”,,…Jinak jsem rád, že se lepšíš
z deskriptivy. Můžeš-li dostati velmi dobrou jednou, proč ne stále? To víš, Láďo, že mnoho a mnoho nadějí jsem do tebe skládal, zdálo se mi vždy, že tvoje nadání a vážná mysl mohly by býti základem toho, aby z tebe byl vynikající člověk, který by mohl vykonati mnoho, jistě mnohem více než já, poněvadž ses narodil v lepších poměrech. Ovšem k tomu je potřebí železné píle, skutečného vážného sledování cíle, tu neplatí mlsat jen to, co se líbí a nekousnouti do toho, co se zdá hořké. To může jen motýl, jen prchavý tvor. . . Nevím, hochu, co budeš, až ponarosteš v celý muž. Ale jisto jest, že budeš vždy muset zacházet s lidmi milými a protivnými, dobrými i zlými, ušlechtilými i planými, vzdělanými i nevzdělanými, bystrými i tupými. A budeš muset s nimi vyjít, nemůžeš-li je porazit, odstranit, moci zbavit.”
Otec měl rád přesnost a stručnost. Nesnesl např., aby dopis nebyl datován, aby byl špatně frankován apod. Odpověď na otázku musela být vždy jasná, přesná, stručná. Velmi často, když zastával jsem
do jisté míry funkci jeho osobního tajemníka a na danou otázku po některé věci odpovídal ,,myslím”, ,,domnívám se, že . . . ,” říkával otec: ,,Myslet, je nic vědět.” Chtěl vždy určitou odpověď : ano, ne, kdy, jak, kde, proč. Opět cituji dopisy :,,Těžko odpovídat na Tvůj a Mirkův dopis bez data, podle pošt. razítka z 5. III. Nemohu to přečíst a nevím, proč mi tu nesrozumitelnou škrabanici posíláte.” Nebo : ,,Tvoje dopisy a lístky jsem správně dostal. Z posledního z 12. 3. 17 jsem musil platiti pokutní porto 10 h, poněvadž jsi přilepil dvě známky po 3 h /jubilejní s Jos. II.), které již neplatí. Mladý muž musí sledovati takovéto předpisy i když není filatelista, aby včas užil známek, jež má v zásobě. Kuchařka to vědět nemusí, ale mladý, inteligentní muž, ano.”
Dovedl žíti ve vzácném souzvuku s přírodou. Miloval slunce a vzduch a žádné horko nebylo dost veliké, aby z polí a luk zahnalo jej do stínu. Prázdniny trávili jsme vždy v samotě a otec při svých dovolených celé dny trávil v lese. Řadu let v píseckých lesích, poslední leta v Kamenici, kdy odcházel v 5 hodin ráno a vracel se pozdě odpoledne osmahlý, zpocený s ranci hub, které rád hledal, všechny znal a asi 36 druhů sbíral. V dřívějších letech rybařil, později i motýly chytal a pěstoval z housenek, při čemž opět dovedl každého pojmenovati jeho vědeckým jménem. Příroda neměla pro něho tajemství, mluvila k němu svojí řečí a nikde neušlo mu ani hnutí. K této lásce k přírodě vedl i nás a byl jistě z prvních, který pochopil a ocenil velký výchovný význam skautingu, zaváděného k nám před 15 lety prof. Svojsíkem. ,,Budeš-li spát venku,” píše z vězení, ,,nezapomeň, že lidské mládě nemá srst a že musíš mít dobrou deku. Koupej se hodně a sluň na slunci. Na prostocviky nezapomínej. Běh cvič s rozumem . . . Nakonec pro Tvůj junácký deník tento veršík : ,,Jen zkus a pohoď děcko na skálu – z vlčice prsu dej mu mléko sát, s liškou ať žije v mrazu, úpalu, rychlostí budou mu nohy, silou paže hrát.” Tak žij s přírodou a v přírodě , chlapče!”.
Otcova skromnost byla všeobecně známá a téměř příslovečná. Tento buržoa a zaprodanec kapitálu, byl jediným z ministrů prvního kabinetu, který neměl kožich a který stále ještě chodil pěšky, zatím co ostatní se vozili. Vypráví se řada pravdivých anekdot o jeho záplatovaných kalhotech, přištipkovaných botech atd., které velmi často mu pomohly, aby přesvědčil deputace žádající vždy nové a nové oběti od státu, o nutnosti úspor. Heslo ,,Pracovat a šetřit” neuplatňoval jen na schůzích jako demagogický ,,šlágr”, ale i v soukromém životě a v rodině. Ve známé řeči 25 .března 1919 horlil proti rozmařilosti a užívačnosti a řekl mimo jiné:,,Když jsem sem šel, stálo u vchodu děvče, jež nabízelo pomeranče. Zeptal jsem se, co stojí, a ono mně řeklo : 2 Kč. Ptal jsem se dále, zdali je prodá, že ano. Každého, kdo by za tyto 2 Kč pomeranč koupil, dal bych postavit pod kuratelu.” Tato pasáž o pomerančích vynesla sice otci demonstraci prodavaček z Ovocného trhu před ministerstvem financí, pro nás doma však znamenala již dávno před tím, že nikdo nesměl ani pomysliti na to, aby si koupil pomeranč.
Měl jsem často různé touhy, někam do ciziny se podívat, koupil si něco apod. Přistupoval-li jsem s tímto přáním k otci, byla jeho odpověď : ,,Nemám nic proti tomu. Vydělej si!” A já vydělával jak se dalo, překlady z frančtiny a p., abych pak za vlastní vydělané peníze procestoval kus světa. Po celou dobu svých universitních studií dostával jsem na všechny své potřeby 100 Kč měsíčně.
,,Jsi dosti veliký,” píše otec z Vídně 19. prosince 1915, ,,aby ´s všecek dosah posouditi mohl a pro život mohl si vzíti poučení, že jen na sebe můžeš spoléhati, že rodiče sice mohou Tě podporovat, že však mohou přijíti do takových poměrů, že pak jen na svou vlastní sílu spoléhati musíš.” A když kdysi – v době těch klackovitých let – usadilo se v mé hlavě nezvratné přesvědčení, že k návštěvě divadla jest nutně zapotřebí smoking, dovedl je otec velmi energicky zvrátiti: ,,Jedno mne velmi mrzí : že nejsi rozumný, že nechápeš, jak je malicherné chtíti smoking a od kusa hadru činit závislým chození do divadla. Je mi přímo nepochopitelno, že by´s Ty, jinak bystrý a logicky soudící mladík, neviděl, jak je naprosto nutné všecky potřeby zmenšiti, býti skromný a v odříkání viděti charakterovou sílu. Vždyť i dvorní ceremoniel byl změněn a může se jíti k audienci v černém kabátě a nikoli ve fraku. Nechoď do divadla, nebo jdi se postavit do parteru nebo na první galerii. Byl jsem již doktorem a chodil jsem do parteru, ani mě nenapadlo, že bych směl tolik utratit, a chodil jsme raději častěji a lacino, poněvadž jsem tam chodil pro svoje vzdělání, ne ukazovat kabát. Zústane při mém rozhodnutí, ani písmenu neslevím a říkám znova : smoking nepotřebuješ. Až se naučíš býti skromnější, až pochopíš, že všecka dosavadní snaha Tvých rodičů byla zničena ,že jsou ve skutečnosti ožebračeni, že jsi synem chudého advokáta, který bude musit v padesáti letech začínat znova, až pochopíš, že důsledky toho také Ty musíš nésti, že musíš si mnoho odepřít a s radostí odepřít, chceš-li býti vážný muž, budeme mluvit dále.” Výstižnější však, než cokoliv jiného, jsou dva řádky, které otec připsal na korespondenční lístek, posílaný mně matkou do Krkonoš : ,,Srdečně Tě pozdravuji. Neutrácej, bylo by zle. Tvůj taťka.” O útočníku, který spáchal na něho atentát, zmínil se otec jen dvakrát. Když byl vynesen přispěchavšími lidmi do bytu, dostavil se v zápětí policejní president Bienert a hlásil, že útočník je zatčen. Na toto hlášení odvětil otec jediným slovem : ,,Legionář ?” A podruhé v sanatoriu v době, kdy uvědomoval si již svůj beznadějný stav, 12. února, týden před smrtí. Atentát připadl do doby, kdy studoval jsem k posledním zkouškám na universitě. Otec vyháněl mě od svého lůžka, připomínal, že mám před zkouškami, a naléhal, abych se ve studiu, na které přirozeně neměl jsem ani pomyšlení, nedal rušiti. A tak i zmíněného dne nemyslil na sebe, ale na své děti, když
ke mně v přítomnosti bratra prohodil :
,,Kdy začneš studovat? To by bylo to nejhorší, kdyby se tomu klukovi podařilo, abyste nějak zbumlovali.”