Numismatika (z latinského nummus – peníz, mince), je věda, která se zabývá platebními prostředky, především mincemi a jejich formami. Bankovkám a jiným především papírovým platebním prostředkům se věnuje vědní disciplina notafilie. Numismatikou se také označuje sběratelský obor, či sběratelská oblast, která se zabývá sbíráním mincí a medailí.
Numismatika se nezajímá jen o historii peněz, ale i jejich společenskou funkci. Platební prostředky prošly podobným vývojem jako jiné míry, postupně získávaly konvenční charakter. Přitom jejich reálná hodnota ustupovala. Kovové peníze se rozšířily až na určitém stupni civilizačního vývoje. V novověku je vystřídaly papírové peníze, v současnosti v platebním styku převažují bezhotovostní peníze. Z hlediska sociálně ekonomického vývoje prošla numismatika obdobím předmincovním, mincovním a pomincovním (postmonetárním).
Mincovní právo, takzvaný mincovní regál, bylo výhradní právo panovníka razit mince. Zahrnovalo i právo kontroly jakostí mince, řízení oběhu mincí, zákaz vývozu domácích mincí a zákaz či omezování dovozu mincí cizích. Proto panovníci vydávali mincovní řády. Mincovní regál spravoval královský mincmistr. Do konce 12. století v českém státě nerazil mince jen panovník, takže se mincovní regál v pravém slova smyslu formoval až od 13. století. Do této doby se právo razit mince nijak neomezovalo a mince často razily i šlechtické rody. Na Moravě uplatňovali právo razit vlastní mince olomoučtí biskupové.
Původně se mince pokládala za panovníkův majetek a zdroj jeho příjmů. Proto panovník stanovil její hodnotu a měl také výhradní právo mince razit. Falšování mincí bylo zločinem urážky majestátu.
Později mince přestávala být majetkem panovníka a stala se majetkem státu. Na stát přešlo i právo mince razit. Některé osoby a města si podle svých privilegií razila vlastní mince většinou z ekonomických důvodů. Počátky numizmatiky, přesněji řečeno peněžní oběh se zkoumal už v antice, v 16. století se jí zabýval Mikuláš Koperník.